"Jedna z prvních schůzek byla na Pražském hradě, protože Česká knižnice vznikla pod patronací Václava Havla," vzpomíná literární historik Jiří Holý (1953). Na vydávání České knižnice se podílí od prvopočátků v polovině 90. let 20. století. Na počátku letošního roku předal funkci předsedy správní rady Nadačního fondu Česká knižnice Martinu Valáškovi, dál se však účastní profilování této ediční řady jako editor, vědecký redaktor i jako člen její nové redakční rady. Je profesorem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a vedoucím Centra pro studium holokaustu a židovské literatury tamtéž.

Právě jste se vrátil ze schůze redakční rady České knižnice. Co se na takové schůzi vlastně probírá?

Rada je výkonný orgán České knižnice, něco jako vláda, která rozhoduje o tom, jaká bude koncepce České knižnice, jaká bude spolupráce s nakladatelstvím Host, které Českou knižnici vydává, jaké svazky doporučíme k vydání a jak probíhá příprava, vydávání a distribuce těch svazků.

Dochází při tomto procesu k zásadním přím o to, které svazky do České knižnice zahrnout, či je naopak vynechat?

Samozřejmě. V oboru literatury, stejně jako v každém jiném oboru, nezastávají všichni týž názor, takže kromě urgování autorů, editorů a nakladatele diskutujeme také o tom, který z autorů má vyjít, co v tom svazku má být obsaženo, kdo bude komentátorem a tak dále.

V rámci České knižnice vyšlo už na 90 knih. Člověk by skoro řekl, že z domácího literárního kánonu, který má Česká knižnice pokrývat, už toho moc nezbývá...

Původně jsme uvažovali asi tak o 200 svazcích. Máme stále mnoho autorů, kteří se ještě do České knižnice nedostali – namátkou třeba Seifert, Skácel, Březina, Holan, Halas, Hora – to jsou všechno autoři, kteří patří k těm „kanonickým“, pokud mluvíme o 20. století. Stejně tak bychom mohli mluvit o starší literatuře – nevyšli zde například Kosmas, Dalimil anebo Hus. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať.

Snažíme se zvažovat skladbu každého ročníku, aby byla zastoupena různá časová období, tzn. literatura starší a střední doby, 19. století, 20. století a případně i autoři posledních desetiletí – budeme nyní vydávat Václava Havla a již vyšli Škvorecký či Gruša. Zároveň by mělo být zastoupeno drama, poezie, próza a samozřejmě nás zajímá také potenciální čtenářská odezva. Těch 200 svazků by myslím mohlo obsáhnout základní fond české literatury od nejstarších legend až například po Jáchyma Topola, o jehož vydání nyní uvažujeme.

Kdo je vlastně cílovým čtenářem České knižnice?

Když jsme tu edici v roce 1996 zakládali, tak jsme si říkali, že náš cílový čtenář je člověk, který má maturitu a zájem o českou literaturu. Od té doby se asi čtenářské návyky změnily a čtenářství ztratilo svou prestiž spolu s klesající prestiží literatury, ale pořád máme představu, že adresátem České knižnice není nějaká elitní vrstva zájemců o literaturu, tedy profesionálové, a není jím ani ta nejširší čtenářská obec, která chce číst něco, co je zábavné, ale taková ta střední vrstva lidí, kteří mají o literaturu zájem a chtěli by mít ve své knihovně to, co se považuje za základní a podstatné pro českou literaturu.

Vydavatelem České knižnice je v současnosti nakladatelství Host. Jakou úlohu má Ústav pro českou literaturu AV ČR?

Pracovníci Ústavu samozřejmě vstupovali do České knižnice od začátku, protože Ústav byl už od 50. let střediskem kvalitní ediční práce. V Ústavu vznikala edice Národní knihovna, vznikaly tam edice Knihovny klasiků, vznikaly tam spisy, které nějakým způsobem formovaly textologii a ediční práci na dlouhá desetiletí. Bývalí či současní pracovníci Ústavu stáli i u založení České knižnice - například Mojmír Otruba byl prvním předsedou vědecké rady. Dalším takovým pracovníkem byl Miroslav Červenka, který byl předsedou Nadačního fondu i vědecké rady. Nemohu tady všechny vyjmenovávat, ale pracovníci Ústavu tvořili velkou část těch, kteří se na České knižnici podíleli. Před rokem jsme se domluvili s ředitelem Ústavu Pavlem Janáčkem, že Ústav se stane spoluvydavatelem České knižnice, že se do ní zapojí i jako instituce. Pokud jde o nakladatelství, máme již třetí. Začínali jsme v Českém spisovateli, pokračovali v Nakladatelství Lidové noviny a posledních asi osm let vydáváme knihy v Hostu. Jde tedy o takovou trojstrannou spolupráci, protože kromě Nadačního fondu Česká knižnice, který tady je od začátku, je zde nakladatelství, které knihy vydává, a Ústav, který je naším novým partnerem. A jsme velice rádi, že se jím stal.

Jak jste s Českou knižnicí spojen vy osobně?

V roce 1996 jsem byl u toho již zmiňovaného začátku. Tehdy jsem samozřejmě nestál v čele České knižnice, protože jsem byl nejmladší člen vědecké rady. Patřil jsem ale k zakladatelům. Sešlo se tehdy několik lidí, kteří si navzájem řekli – každý zvlášť, a pak také dohromady – že je třeba, aby tady vznikl projekt, který by nahradil to, o co předtím usilovalo několik jiných edic, zejména Národní knihovna, a představil kánon české literatury tentokrát bez ideologických omezení, která bohužel pro Národní knihovnu platila. A to navíc v plné šíři, tedy od počátku až po současnost.

Jedna z prvních schůzek byla na Pražském hradě, protože Česká knižnice vznikla pod patronací Václava Havla. Měli jsme tehdy mnohem bohatší, rozsáhlejší plán: doufali jsme, že budeme každý rok vydávat 10–12 svazků a že k tomu vznikne studijní edice. Postupně se z finančních příčin program redukoval, ale jsem rád, že jsem mohl být při tom. Zpočátku jako jeden z iniciátorů a řadových členů, později jako předseda vědecké rady a po smrti Miroslava Červenky i jako předseda správní rady České knižnice. Nyní jsem předal vedení správní rady Martinu Valáškovi. Jsem stále v radě, i když už ne jako nejmladší, ale jako její nejstarší člen.

Ještě jako studenta mě hodně bavily komentáře k jednotlivým vydáním, kde odborník na daného autora či období dílo zařazuje do kontextu nebo interpretuje. Je o tuto práci mezi literárními vědci zájem?

To je samozřejmě různé. Myslím si ale, že obecně o to zájem je, protože literární vědci nemají tolik příležitostí, aby kromě své ryze odborné práce oslovili širší okruh čtenářů. Snažíme se, aby komentáře nebyly doslovy v takovém tom starém pojetí, aby to nebylo vyprávění o autorovi a díle ani návod, jak jedině jim lze rozumět, ale aby směřovaly ke vzniku textu, k jeho působení a fungování, aby sdělovaly fakta, která čtenáře povedou k dalšímu samostatnému přemýšlení o knize.

Ptal se Stefan Segi

Foto ÚČLK FF UK